Čechoslováci v gulagu

Systém tzv. nápravně-pracovních táborů byl budován již od vzniku Sovětského svazu a od počátku byl významnou součástí jeho represivního aparátu.

Tyto tábory byly zprvu určeny zejména pro nepřátele revoluce – politické, ideologické a náboženské protivníky sovětského Ruska, později do nich byli umisťováni i vězni kriminální. Největšího rozsahu co do počtu táborů i počtu vězňů dosáhl gulag za Stalinovy vlády. Uvádí se, že v tomto období tábory prošlo až osm milionů lidí. Realitou gulagu byla těžká práce, od níž byly odvozovány příděly jídla, dále drsné přírodní podmínky, hlad a vyhrocené vztahy mezi jednotlivými skupinami vězňů, kteří zde bojovali o přežití.

Největší část perzekvovaných osob české národnosti tvořili příslušníci české menšiny, kteří žili na území Sovětského svazu. Další tvořili Čechoslováci z Podkarpatské Rusi. Jednalo se o občany, kteří se do Sovětského svazu rozhodli uprchnout poté, co byla Podkarpatská Rus zčásti na podzim roku 1938 a definitivně v březnu roku 1939 obsazena Maďarskem. Nemalou část z nich tvořili Židé utíkající před hrozbou nacismu. Doufali, že v SSSR budou moci za osvobození Československa znovu bojovat. Sovětské úřady je však chápaly jako špiony a zatkly je za nedovolené překročení hranic. Většina z nich se z gulagu dostala ven, když se v roce 1942 v Buzuluku začala formovat československá vojenská jednotka, do které dostali možnost vstoupit.

Druhá vlna zatýkání československých občanů přišla na konci války, kdy bezprostředně za Rudou armádou přicházely oddíly NKVD, které zatýkaly Čechoslováky ruského původu, většinou příslušníky tzv. bílé ruské emigrace. Celkem se v letech 1918–1956 v gulagu ocitlo na 30 tisíc Čechoslováků, z toho přibližně pět tisíc pocházelo z území Čech, Moravy a Slezska. Z celkového počtu pak zhruba polovina drsné podmínky v táborech nepřežila.