Mnichov a druhá republika

V noci z 29. na 30. září 1938 podepsali v bavorském Mnichově představitelé čtyř evropských mocností – Francie (E. Daladier), Itálie (B. Mussolini), Německa (A. Hitler) a Velké Británie (N. Chamberlain) – dohodu, která v konečném důsledku přinesla zásadní revizi versailleského mírového systému z let 1919 - 1920 a pro ČSR de facto znamenala konec první republiky.

Československo, jehož zástupci se jednání přímo nezúčastnili a výsledky se dozvěděli až po jejím uzavření, dohodu nakonec pod nátlakem přijalo. Ztratilo tím pohraniční území (Sudety) osídlené německým etnikem ve prospěch Německa a následně i menší oblasti ve prospěch Polska a Maďarska, celkem 41 000 kilometrů čtverečních území a 4,9 milionu obyvatel, vesměs německé, polské a maďarské národnosti.

Proměnu hranic a mezinárodního postavení republiky ruku v ruce provázely velké hospodářské i společenské změny spolu s krizí celého demokratického systému. Odstoupení prezidenta Beneše a rozpad vládní koalice vedly k nástupu autoritativního režimu, který si sice uchovával jisté demokratické prvky, ale zároveň poskytoval legální platformu pro protidemokratické a antisemitské kampaně.

Ve společnosti převládal pocit rozhořčení, zklamání, zrady západních spojenců, stejně tak ale i obecná obava z dalšího směřování a fungování okleštěné republiky. Existenční a sociální nejistotu vyvolával ve vnitrozemí především příliv uprchlíků ze zabraných oblastí.

Proces proměny politického systému byl dovršen v listopadu 1938 volbou nového prezidenta JUDr. Emila Háchy, který následně jmenoval vládu Rudolfa Berana. Vydáním tzv. zmocňovacího zákona jí bylo umožněno měnit zákony pouhými vládními nařízeními, prezident mohl prostřednictvím dekretů dokonce měnit ústavu. Tím byla de facto zrušena parlamentní demokracie.

Vnitropolitickou krizi provázela stupňující se národnostní krize, vedoucí k uzákonění rozsáhlé autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi a přejmenování státu na Česko‑Slovensko. Ani to však jeho životnost o mnoho neprodloužilo. Slovenská otázka se stala pro nacistické Německo důležitou součástí plánů na definitivní rozbití republiky. Od února 1939 sílil tlak Německa na slovenské autonomisty, aby vystoupili ze společného státu. Nátlak vygradoval po neúspěšném pokusu pražské vlády o obnovu vlivu nad Slovenskem prostřednictvím vojenského zásahu. Po návštěvě J. Tisa v Berlíně byl 14. 3. 1939 vyhlášen samostatný Slovenský stát. O den později, po jednání E. Háchy s Hitlerem, obsadila německá vojska zbylá území Čech a Moravy. Následně byl výnosem vůdce zřízen protektorát Čechy a Morava.