Povstání v závěru války a osvobození

Karpatsko-dukelskou operací na podzim roku 1944 začalo postupné osvobozování Československa od nacistické nadvlády.

Hlavní tíha bojů ležela na sovětské Rudé armádě, které byl podřízen i 1. československý armádní sbor pod velením generála Ludvíka Svobody. Po zastavení bojů na Dukle v důsledku potlačení Slovenského národního povstání následovala řada dalších vojenských operací, které měly za důsledek postupné vytlačování německých vojsk směrem na západ. Zároveň již od poloviny dubna 1945 stála na západních hranicích Československa americká Pattonova armáda, které bránila v postupu předem stanovená demarkační linie. Po dohodě se Sověty však nakonec Američané dostali zelenou k dalšímu postupu přibližně na linii Plzeň – České Budějovice. Tou dobou se již vojáci třetí říše zcela cíleně snažili vyhnout sovětskému zajetí a dostat se do rukou Američanům.

S blížící se frontou také v českých zemích narůstaly partyzánské aktivity, od jara 1945 v řadě měst spontánně propukala protinacistická povstání. Pražské povstání můžeme chápat jako vyvrcholení těchto aktivit českého obyvatelstva. Cílem bylo obsadit Prahu, zajistit důležité budovy, likvidovat očekáváný odpor z německé strany a zajistit pořádek ve městě do příchodu Spojenců. Boje o rozhlas, stavění barikád, pomoc vlasovců, podpis dohody o kapitulaci německých vojsk a jejich odchod do amerického zajetí, urputné boje s jednotkami SS, které 9. 5. 1945 pomáhala pacifikovat Rudá armáda – to jsou hlavní události pěti dní Pražského povstání, které přispělo k ukončení nacistické okupace českých zemí.