Slovenské národní povstání

Vítězný postup Spojenců během léta 1944 povzbudil antifašistické síly v mnoha okupovaných zemích k národněosvobozeneckému boji a začínala v nich propukat povstání. Vedle Francie, Polska, Rumunska a Bulharska se tak stalo také na Slovensku.

Kvůli situaci na frontě a stupňujícím se represím především vůči židovskému obyvatelstvu se pozvolna začala měnit nálada ve slovenské společnosti. Na konci roku 1943 došlo ke sjednocení odbojových skupin a nově vzniklá Slovenská národní rada začala od jara 1944 připravovat povstání. Jeho cílem bylo jasně ukázat, že se slovenský národ distancuje od luďácké (a tím i německé) politiky a je pro obnovení Československa, založeného na principu rovnosti českého a slovenského národa.

Vedle odlišných představ zahraničního odboje a velení Rudé armády o průběhu povstání však přispěla ke špatné koordinaci příprav i nejednota jednotlivých skupin přímo na Slovensku. Samotné povstání mělo vypuknout až ve chvíli, kdy se Rudá armáda přiblíží k hranicím Slovenska, začalo však již 29. 8. 1944, kdy na slovenské území vstoupily (se souhlasem prezidenta Tisa) první německé jednotky. Těm se díky technické i početní převaze nakonec podařilo na začátku října dobýt Banskou Bystrici a donutit povstalce k přesunu do hor a přechodu k partyzánské formě války. Němci za pomoci Hlinkových gard a četnictva rozpoutali na Slovensku teror s cílem potrestat povstalce a ty, kteří jim pomáhali. Perzekuce se nevyhnuly ani civilnímu obyvatelstvu, celkem přišlo o život přes 5 000 lidí, vypáleno bylo na 90 vesnic a osad. V hornaté slovenské krajině však i nadále působili partyzáni, kteří sehráli důležitou roli při osvobozování Slovenska Rudou armádou, které trvalo až do dubna 1945. SNP jako jedno z největších protinacistických povstání zařadilo Slovensko po bok protihitlerovské koalice a stalo se motivací pro další hnutí odporu v Evropě včetně českých zemí.