Únor 1948

Únor 1948 patří k nejdůležitějším mezníkům našich novodobých dějin. Komunistická strana se minimálně od konce války snažila vytvořit podmínky, jež by jí umožnily chopit se veškeré moci ve státě.

Postupně se jí podařilo obsadit všechna důležitá místa v bezpečnostním aparátu i armádě. Komunistům při jejich cestě k moci pomáhala i nálada, která panovala v tehdejší společnosti: obyvatelstvo unavené válkou jednak ztratilo svou obezřetnost, jednak bylo otevřenější levicovým názorům. Svou populistickou politikou a neustálým vyvoláváním sporů s jinými politickými stranami destabilizovala KSČ politickou situaci v Československu, kterou se počátkem roku 1948 podařilo zcela vyhrotit.

Vládní krize vyvrcholila 20. února 1948. Toho dne na protest proti personálním změnám ministra vnitra Noska v SNB podalo dvanáct nekomunistických ministrů do rukou prezidenta demisi. Následujícího dne komunisté svolali masovou demonstraci na Staroměstské náměstí a začali vytvářet tzv. Akční výbory Národní fronty, které postupně přebíraly řízení podniků či místní samosprávy. Promyšlenou součástí rostoucího napětí bylo také zformování a vyzbrojení Lidových milicí. 23. února ministerstvo vnitra omezilo činnost nekomunistických stran, začalo docházet k prvnímu zatýkání i domovním prohlídkám. Demokratické strany byly de facto paralyzovány a své naděje vložily do prezidenta Edvarda Beneše. Ten byl vystaven silnému nátlaku komunistů i zástupců dělnického hnutí a odborů. Jediným významnějším počinem na jeho podporu byla demonstrace asi 5 000 studentů, učitelů a novinářů, kterým se podařilo překonat odpor Lidových milicí a komunisty ovládaných bezpečnostních složek a dojít se svým průvodem až na Pražský hrad.

Prezident Beneš však 25. února 1948 demisi nekomunistických ministrů přijal a dal tím Gottwaldovi volnou ruku při sestavování nové vlády. Cesta k nastolení totalitního režimu tak byla otevřena. Komunisté neztráceli čas a nedlouho po únorovém puči začali perzekvovat své politické odpůrce.