Charta 77

Vzniku Charty 77, největší opoziční platformy z časů normalizace, předcházely soudní procesy s undergroundovými hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976. Tehdy se na jejich obranu sjednotily do té doby roztříštěné a izolované názorově různorodé skupiny lidí – od katolíků a evangelíků přes zakázané liberálně či socialisticky smýšlející umělce a intelektuály až po představitele obrodného procesu z roku 1968.

Ukázalo se, že i zástupci různých ideových proudů mohou nalézt společnou platformu v oblasti obrany lidských práv a opřít se přitom o mezinárodní dohody, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. V prosinci 1976 se k Prohlášení Charty 77 svým podpisem přihlásilo 242 občanů, celkově ho do roku 1989 podepsalo téměř 1 900 lidí. Široké spektrum opozičních skupin zastoupených v Chartě reprezentovali tři každoročně obměňovaní mluvčí, další signatáři pravidelně publikovali důležité zprávy v samizdatovém časopise Informace o Chartě (tzv. Infoch).

I přes nevelký počet signatářů, navíc omezený především na české země a zejména Prahu, šlo o významný počin, který tehdejší moc nemohla ignorovat a který dosáhl značného ohlasu v zahraničí. Během následné propagandistické kampaně a perzekuce signatářů a sympatizantů Charty 77 normalizační režim otevřeně demonstroval svou totalitní podstatu. Mediální kampaň vyvrcholila tzv. Antichartou, kterou podepsalo na 7 000 československých umělců a která měla značný vliv na veřejné mínění. Samotní signatáři Prohlášení Charty 77 byli vyslýcháni StB a různými způsoby šikanováni – ať již ztrátou zaměstnání či řidičského průkazu, odstavením telefonní linky, či zbavením možnosti studia pro své děti. Mnozí byli také nuceni ke spolupráci s StB či k odchodu do exilu v rámci tzv. akce Asanace.