Disidentská činnost

Po krátkém reformním nadechnutí na konci 60. let se následující dvě dekády v Československu nesly ve znamení opětovného utužení komunistické diktatury pod dohledem sovětských tanků.

Normalizační režim však neznamenal návrat k teroru 50. let a popravám politických oponentů. Počet politických vězňů se již nepočítal na desetitisíce, ale „pouze“ na stovky. Ti, kteří se rozhodli na kompromis s režimem nepřistoupit například tím, že se snažili chovat nezávisle na tehdejších mocenských strukturách, však byli perzekvováni velmi tvrdě. To byl i případ umělců z okruhu tzv. undergroundu. Právě exemplární soudní proces s členy skupiny The Plastic People of the Universe sjednotil do té doby izolované opoziční skupiny – bývalé reformní komunisty odstavené po roce 1968, představitele církví, zakázané umělce a další – v odporu vůči normalizačnímu režimu, jehož vyjádřením bylo Prohlášení Charty 77. Kolem něj se pak zformoval nejvýznamnější proud československého disentu. Ten sice nebyl příliš početný, jeho aktivity však měly pro společnost velký význam tím, že pomáhaly udržovat vědomí kontinuity boje za svobodu a demokracii. Chartisté kritizovali komunistické představitele za nedodržování lidských práv, k němuž se ČSSR zavázala (kromě vlastní ústavy) v rámci helsinských dohod v roce 1975. Nevybíravý postup komunistického režimu vůči chartistům vedl v roce 1978 k založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož členové se snažili sledovat a zveřejňovat případy politické perzekuce, nezřídka se však sami stali jejími oběťmi.

K určitému společenskému a kulturnímu uvolnění došlo až v druhé polovině 80. let, kdy se (bezesporu pod vlivem sovětské politiky otevřenosti, tzv. glasnosti, a procesu přestavby ekonomiky, tzv. perestrojky) zvolna začala probouzet občanská společnost – v okruhu nejmladší generace disentu začaly vznikat nové nezávislé iniciativy, aktivizovaly se církve, umělci, studenti, ekologická hnutí apod.