Život v normalizaci

Začátek 70. let v ČSSR byl ve znamení likvidace výsledků obrodného procesu a obnovy sovětského systému. Čistky ve straně a společnosti v první polovině 70. let a obnovení politických procesů nemalou měrou přispěly k tomu, že se většina společnosti postupně přestala zajímat o veřejné záležitosti.

Oficiální život v zemi plynul monotónně bez větších výkyvů, vymezován pouze stranickými sjezdy, oslavami významných výročí a svátků. O tom, co se má hrát za hudbu, vydávat za knihy, co mají hrát divadla či vysílat rozhlas a televize, začala opět rozhodovat stranou řízená cenzura. Trvající hospodářská a technologická stagnace pak přispěla k tomu, že stejně jako celý východní blok ztrácela i ČSSR na světových trzích konkurenceschopnost.

Důležitější než odbornost bylo členství ve straně, které se čím dál více stávalo jen usnadněním cesty ke kariéře. Upadala kvalita práce, rozmáhala se korupce a rozkrádání majetku státních podniků. Život většiny společnosti se postupně přeorientoval z veřejného do soukromého nepolitického prostoru. Pořízení chaty, auta, televize, dovolená u moře, kutilství, turistika a celá řada dalších aktivit byly jeho neodmyslitelnou součástí. Životní úroveň v Československu však byla v porovnání s ostatními socialistickými zeměmi stále relativně vysoká. V 70. a 80. letech vyrostla řada velkých panelových sídlišť, budovala se dopravní infrastruktura. Podpora mladých rodin formou výhodných půjček a rodinných přídavků výrazně přispěla k populačnímu růstu v 70. letech. Platy byly v některých odvětvích velmi solidní, za vydělané peníze se však nedalo nic pořádného koupit. Centrálně řízená ekonomika nedokázala uspokojit touhy lidí po kvalitním spotřebním zboží. Západní zboží se dalo sehnat jen ve speciálních obchodech TUZEX, kde se neplatilo korunami, ale tzv. bony. Kombinace nedostatkového zboží v obchodech a této dvojí měny dala vzniknout tzv. šedé ekonomice.

Doba nejtužší normalizace v první polovině osmdesátých let skončila, kulturní a společenský úpadek a totální vyprázdnění oficiální politiky se ale nadále prohlubovaly. Otázka dalšího fungování normalizačního režimu po nástupu M. Gorbačova se stávala čím dál tím více aktuální. Rostl význam opozice, představované vedle Charty 77 řadou nezávislých občanských iniciativ s politickým i nepolitickým programem. Společnost se pomalu začínala probouzet a postupně odklánět od politického vedení, mnozí začali hledat cestu k seberealizaci i k reformě celé společnosti.