Živé pochodně

Podpisem Moskevského protokolu se zavázali sami reformní komunisté ukončit proces demokratizace režimu a vrátit se k předchozímu systému.

Národní shromáždění schválilo v říjnu 1968 dohodu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na našem území. Nejen tato opatření vyvolala v říjnu a listopadu 1968 protestní akce především studentů a dělníků na mnoha místech republiky. Skutečná demokracie a svoboda byly hlavními hesly těchto protestů. Přelom roku 1968 a 1969 ale přinesl postupně pocit všeobecného zklamání a ztráty naděje na pokračování reforem. Společnost začala chápat, že reformovat komunistický režim není možné. Občanský odpor pomalu slábl a obyvatelé si začali na nově vzniklou situaci zvykat a přizpůsobovat se jí.

Lidé, kteří se s nastalými poměry odmítli smířit, odešli do emigrace, jiní zvolili jako projev svého nesouhlasu vystoupení z KSČ a případný život na okraji společnosti. Našli se i jedinci, pro které se stal protest proti okupaci doslova otázkou života a smrti a kteří se v této věci rozhodli zaplatit cenu nejvyšší. Během prvních měsíců roku 1969 vzplály tři „živé pochodně“: Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek.

Především sebeupálení Jana Palacha 16. ledna vzbudilo obrovský ohlas nejen doma, ale i v zahraničí. Bezprostřední reakcí velké části společnosti na tento čin byla tichá pouliční shromáždění, která organizovali především vysokoškoláci. Také Palachův pohřeb se stal celonárodní manifestací odporu proti okupaci. Určité oživení společnosti nemělo dlouhého trvání a nic na tom nezměnilo ani následné sebeupálení studenta Střední průmyslové školy v Šumperku Jana Zajíce v únoru 1969. Dubnovou smrt dělníka a reformního komunistického funkcionáře Evžena Plocka v Jihlavě se již před širší veřejností podařilo utajit.

Od dubna 1969 byli hlavní političtí aktéři pražského jara postupně nahrazeni představiteli konzervativního křídla KSČ v čele s Gustavem Husákem s jednoznačně protireformním cílem, tj. obnovit mocenský monopol strany. O tom, že konzervativní komunisté mají situaci již plně pod kontrolou, se mohla veřejnost přesvědčit 21. 8. 1969, v den prvního výročí sovětské okupace. Snaha demonstrovat sílu nejen doma, ale především před sovětským vedením vedla k velmi tvrdému zásahu proti demonstrantům. Tentokrát to ale nebyly spojenecké tanky, ale československé pořádkové síly spolu s Lidovými milicemi. Mezi těmi, kdo podepsali následujícího dne zákonné opatření, byli muži pražského jara – L. Svoboda, O. Černík a A. Dubček.